Drabble – literární útvar o přesně sto slovech (včetně názvu) s hlavou, patou i pointou.
ALMARA
„Sedmnáct, osmnáct, devatenáct…“ počítal jsem se zakrytýma očima a naslouchal vrzání schodů. Zaskřípaly panty a dupot umlknul v temných hlubinách sklepení. Bylo mi jasné, kam se bráška běží schovat.
„Dvacet! Před pikolou za pikolou!“ Vyběhl jsem, rozrazil dveře a seběhl do tmy. Kam by tady mohl zalézt? Pod schodiště? Za pračku? Do prádelního koše…
Nebo do té plesnivějící almary, co tu stála snad ještě dřív než ten barák?
Otevřel jsem ji.
„Deset, dvacet – !“ Zmlknul jsem a málem omdlel. Uvnitř: roje molů, smrad plísně, zmokvané kabáty… Za nimi: zakrvácená stěna.
Brášku jsem tam nenašel.
Nikdo už ho nikdy nenašel.
UDRŽITELNÉ ZDROJE
„Tak jsme se dožili konce světa,“ řekl pesimista optimistovi. Společně hleděli na východ slunce nad oceánem.
„Jop,“ opáčil optimista, „taky jsem čekal něco žhavějšího…“
„Žhavějšího?! Víc horký to bejt nemůže!“
Optimista odfrkl: „Příroda se zotaví...“
„Zničili jsme biodiverzitu! Odrovnali ozonovou vrstvu! Otrávili vzduch, vodu – !“
„Příroda si najde cestu,“ pokračoval optimista klidně. „Možná za milion let, možná za deset milionů... Život na Zemi je ne-vy-hnu-tel-ný!“
Objali se kolem ramen a sledovali, jak sluneční koróna pomalu pohlcuje oceánské výpary.
„Ale přiznávám – exponenciální regulace oběžné dráhy pro maximalizaci příkonu slunečních elektráren.... to jsme krapet přehnali.“
Pesimista odfrkl: „Prej udržitelný zdroje...“
DEA, SEX MAŠINA
Koupil jsem ji k pětadvacátejm narozkám. Teda 16. 2. 2060. Přesně ten typ robotky, jakej si představujete: štíhlá humanoidka s neukojitelným apetitem a třema extra lubrikovanejma ďourama.
Jasný, že mě za to kluci z gangu chtěli odkráglovat. Že prej tím „zrazuju všecko lidský, za co v týhle posraný pojaderný době kyborgů a umělejch realit bojujem“.
Zkusili to, když jsem chrápal. Probudilo mě vrznutí matrace, jak se mi nad krkem skláněli se strunou.
Vtom Dea vyskočila, nadlidskou rychlostí oba cápky odzbrojila a – jak už to tyhle modely dovedou – ušoustala je k smrti.
Svýmu jménu tak dostála hned dvakrát.
STRACH JE SKVĚLÁ ZÁMINKA, PROČ SE PŘITULIT
– To říkával táta. Měl pravdu. Když matku bil, vlítla do pokoje a schoulila se ke mně, jako by ji osmiletej harant mohl uchránit!
Alespoň se mi dostalo vřelýho kontaktu.
Pak umřela. Táta se zdejchnul a já se musel osamostatnit.
Dneska už o kontakt nouzi nemám. Dělám to vždycky stejně: rande, šampus, krb, Netflix, horor – holka se roztřese a hned se ke mně choulí. Taky, bez rukou a nohou... kam by utíkala?
Občas sice křičej, ale to nevadí. Mamka taky křičela.
Jo, strach je skvělá záminka, proč se přitulit. A já se tulím rád!